o nás ceník spojení foto aktuality  
     
 

Přesto, že jsme uprostřed přírody téměř „na samotě u lesa“, jsme vlastně za humny civilizace Jablonec nad Nisou a Liberec, což uspokojí i náročnější návštěvníky našeho penzionu.Vše, co děláme, děláme s láskou a koncentrací na danou věc a proto se můžete s klidem svěřit do našich rukou a „tepla domova „ Jelení chaty Skladanka.Jelení chata Skladanka kdysi.

Přibližná historie nás zavádí až na práh 19st, tedy našemu domu je téměř 200 let. Již tehdy byl dům na katastrálních mapách zanesen a jelikož má číslo popisné 5, je zřejmé, že byl postaven jako jeden z prvních. Patrně nejspíš patřil německým majitelům, jak bylo v tehdejší obci Wiessenthal běžné. Na počátku 20st. patřil dům již pro nás známějšímu majiteli a to Leopoldovi Scholerovi – ve štítě jednoho křídla domu jsou dodnes jeho iniciály J.Sch. 1912. Prapra vnučka tohoto skláře Sally Anderson pocházející již z USA je s námi v kontaktu a její matka, jejíž matka Christa Scholer se v roce 1934 právě z Jelení chaty odstěhovala do Anglie a posléze se svým manželem do USA, nám poslala fotografie z rodinného alba Jelení chaty v minulosti.

S celou „naší“ rodinou jsme v neustálém kontaktu a je to vzájemný hezký vztah. Po roce 1945 byla většina rodiny vystěhována, zůstal tu jen jeden syn s rodinou až do roku 1968, kdy byla situace ve zdejším Československu již neúnosná a zbytek rodiny se přestěhoval za ostatními do Ulmu v Německu. Od roku 1945 do roku 1968 byl tento dům využíván především jako zemědělský objekt a na zdejším hřišti stál původně velký seník a hospodářská budova. V roce 1968 již rodina neměla sílu zde zůstávat dál a invaze SSSR jen uspíšila odchod za zbytkem rodiny do Německa. Dům byl prodám státu za pár směšných tisíc! Tímto aktem o majetek rodina Scholerova navždy přišla.

Dalších víc jak 20 let byl objekt využíván správou OPBH jako rekreační objekt a také pro školy a školky v přírodě. Po roce 1989 koupil dům soukromý majitel, který dál dům pronajímal provozovatelům, kteří objekt bohužel víceméně vybydlovávali k neustálému chátrání. Ani jistá rekonstrukce v polovině 90tých let domu příliš nepomohla a co se nepodařilo OPBH, to dozajista další podnájemníci přesvědčivě „doladili“ k neutěšenému stavu „na vrch huj, vespod fuj“. A tento stav nás neuspokojoval, tudíž jsme nastoupili cestu tvrdé práce a učení a snahy vrátit původní duši a ducha našemu domu a penzionu.

Jak se to povedlo, posuďte rádi Vy sami.